EVS/Zuzana Koslerová/Závěrečná zpráva

Z Sdružení na podporu mezinárodního přátelství „Slunce“, o. s.

Arbeidsinstituttet Drammen – závěrečná zpráva

První informace o EDS se ke mně dostaly na semináři, který pořádalo občanské sdružení Sojka, v roce 2002. Klára Sotonová, ze Sdružení na podporu mezinárodního přátelství „Slunce“zajímavě a s nadšením informovala o EDS, o svém projektu, kterého se zúčastnila v Německu. Po absolvování vysoké školy jsem chtěla zkusit něco nového,užitečného, prospěšného, někam vycestovat a tehdy shodou náhod jsem na program EDS narazila po druhé. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím a počáteční fáze mého plánu mohla začít.

Před odjezdem

Jako vysílající organizaci jsem si vybrala Slunce, která mi dala mnoho cenných rad, jak a kde vyhledat budoucí projekt, jak správně napsat motivační dopis, aby zaujal přijímající organizaci, pomohla mi s přípravou a s nezbytným ale nutným papírováním. Láska k přírodě a k velkým vzdálenostem, touha poznat něco nového a zajímavého, rozhodla o zemi určení. Předchozí práce a můj koníček rozhodli o typu projektu: Norsko, práce s mládeží. Před odjezdem do Norska jsem se zúčastnila školení, na kterém jsem poznala ostatní dobrovolníky. Lektoři nás pořádně namotivovali, poradili nám, kam a na koho se máme obracet i s jednoduchými, banálními problémy. Zdůrazňovali, že sebemenší problém, který se vyskytne nemáme odkládat ale hned ho začít řešit. Informovali nás na co a hlavně jaké máme práva, vysvětlili nám několik nejasností, AXU atd. Během svého projektu jsem se k informačním materiálům, svým poznámkám a kresbám několikrát vrátila. Kontakt udržujeme doteď.

Příjezd a první fáze EVS

Na první dny v padesátitisícovém městě nedaleko Osla nikdy nezapomenu. Stejně tak nikdy nezapomenu na první setkání s německou dobrovolnicí (Lenou), s mentorkou, mými kolegy a s žáky ze školy. Očekávání, zvědavost a nervozita byly cítit na všech stranách! Arbeidsinstituttet je alternativní škola pro mládež od 16-20 let, ve které mládež navštěvuje jeden ze 4 základních kurzů (dřevotruhlář, automechanik, kantýna, umělecký kurz) a 1x týdně mají výuku norštiny, angličtiny a matematiky. Na výběr mají také spoustu sportovních aktivit, výlety a exkurze v rámci výuky. Cílem Arbeidsinstituttet je stabilizovat, motivovat, a připravit mládež pro budoucí práci či vzdělání. Školu navštěvují žáci z Norska ale i emigranti z Iránu, Iráku, Turecka a jiných zemí. Každému žákovi je věnována zvláštní pozornost a individuální péče, většina teoretických poznatků se přenáší do praxe. Během dne žáci pracují v jednotlivém kurzu, kde se učí zvládat nové, neznámé věci. Diskutují s lektory a s kamarády o všem možném. Snažili jsem se dát novou možnost mládeži, která z různých důvodů nedokončila vzdělání, pomoct jim začlenit se zpátky do společnosti, vrátit jim sebevědomí a odvahu nést zodpovědnost za svůj život. Já jsem se nejprve musela naučit, jak organizace a jednotlivé kurzy fungují, najít cestu k mládeži, což se jevilo jako největší problém. Mým úkolem bylo podílet se na každodenní činnosti kurzu, pomáhat mládeži při teoretických a praktických úkolech, asistovat učitelům, účastnit se sportovních aktivit např.: lezení na stěně, míčové hry, in-line a BMX ve skatehale, jednodenní lyžařský výlet, kanoe, procházky aj. Sportovní aktivity jsem měla nejraději, neboť právě zde jsem se s mládeží seznamovala a sbližovala nejrychleji. Měla jsem příležitost se zúčastnit studijní cesty do Londýna a norsko-slovinského výměnného pobytu v rámci akce 1, připravit si prezentaci o ČR, vařit s mládeží českou kuchyni, představit jim české národní fotbalové i hokejové mužstvo, tvořit školní časopis a mnoho jiných zajímavých věcí. Na začátku projektu jsem poznala ostatní dobrovolníky, kteří přijeli do Norska ve stejném termínu jako já. Setkali jsme se na popříjezdovém semináři a Midt-term semináři v Oslu.

Fáze druhá

Po pěti měsících jsem měla dlouhé letní prázdniny, které mimochodem utekly jako voda. Pět týdnů jsem si užívala cestování a poznávání přírodních krás Norska. Seznamovala jsem se s novými lidmi a navazovala další přátelství. Navštívila mě rodinka a kamarádi z Čech. Zpátky do práce jsem se opravdu těšila. Nový školní rok znamenal nové žáky a taky nový systém činnosti Arbeitsinstituttet. Druhá polovina utekla ještě rychleji než ta první, podařilo se mi navázat opravdové kamarádství s žáky, přivítala jsem novou dobrovolnici z Německa a pomohla ji na začátku jejího projektu. Začínala jsem cítit, že ve škole jsem užitečná a odvádím kus práce, který jde za mnou vidět a nejen mí kolegové ale i žáci to oceňují.

Praktické věci:

Tři měsíce jsem měla intenzivní kurz norštiny, kde jsem se naučila základní věci. Zhruba po pěti měsících jsem už neměla problémy mluvit a rozumět norštině. Hodně mě naučili lidi ve škole, čtení novin pro cizince a TV. První půl rok jsem bydlela sama v krásném bytě nedaleko školy, ale trošku vzdáleném od centra města.Tento nepatrný nedostatek vynahradil nádherný výhled na fjord a okolní příroda. Od září jsem se přestěhovala do centra města, neboť jsme se s novou dobrovolnicí (Antje) rozhodly bydlet spolu. I když se vyskytly nějaké problémy (pojistky v bytě, pračka, topení) vše se velmi rychle řešilo a našlo se nejlepší řešení. Výše kapesného mi stačila a pokrývala moje aktivity mimo školu. Volný čas jsem trávila ve fitness-centru na aerobiku, hrála volejbal, lyžovala, levně cestovala, chodila do kina a kaváren. Mentorka byla moje kolegyně, kterou jsem potkávala každý den ve škole. Patřila k nejdůležitějším a nejlepším lidem, které jsem v Norsku poznala a už na vždy bude patřit do mého života. Vždy jsem se mohla na ni obrátit s problémem, přáním či důvěrnou věcí, pokaždé mi podala pomocnou ruku, .

Postřehy

Ze začátku jsem se potýkala se samotou a pocitem, proč v Arbeidsinstituttet vlastně jsem. Cítila jsem se nevyužitá, nikomu jsem nerozuměla, vše zabíralo moc času (začátek kurzu norštiny se pořád odkládal, najít aktivity mimo práci, vysvětlování pocitů ..) Ale díky pomoci mé mentorky a Leny jsem první měsíc přečkala a pak se vše jen vyjasňovalo a bylo zajímavější a zajímavější… Nevím z jakého důvodu se mi nepodařilo navázat větší kontakt z Nory, příležitostí jsem myslím měla dost a často jsem chodila i na akce, kterých bych se v ČR asi nezúčastnila (kurs tanga v parku, procházka s turistickým spolkem aj. - ale o to bylo moje EDS pestřejší a mám na co vzpomínat.) Moc kamarádů jsem během EDS tedy nenašla, ale ty co jsem „objevila“ jsou moc milí a přátelští.

Sbalit svoje věci a někam vyrazit sám, potřebuje určitě velkou dávku odvahy a úsilí, ale vydržet, bojovat, obstát a nevzdat to, je o moc těžší. Proto jsem na sebe pyšná, jsem samostatnější, sebevědomější, cílevědomější a vím, že jsem pomohla nejen sobě, ale hlavně pár mladým lidem na severu Evropy. Věřte nebo ne, při hledání práce jsem měla jedno velké plus, které mi pomohlo najít práci, a to CENOU ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOST. Taky se mi otvírá možnost uskutečnit můj Future capital, zažít spoustu nových všedních i nevšedních věcí, nabrat další zkušenosti a poznat nové mladé lidi z Evropy.

Možná si někdo může říci, že jsem měla veliké štěstí a ne všechny projekty jsou tak „dokonalé“ jako ten můj. Ale kdo neriskuje, nic nezíská …tak jestli váháte, jste si nejistí, jděte do toho… všude dobře, tak co doma!