EVS/Soňa Šťastná/Závěrečná zpráva

Z Sdružení na podporu mezinárodního přátelství „Slunce“, o. s.

Dne 1.září 2004 jsem zahájila svůj projekt v rámci Evropské dobrovolné služby. Projekt měl trvat 1 rok a místo výkonu bylo v Drážďanech. Přes e-mail mi má hostitelská organizace sdělila, že nevadí, když přijedu až 4.září. Při mém příjezdu mne přivítali v bytě dva dobrovolníci z Polska. Další dobrovolnice z Itálie přijela druhý den. Ten samý den jsme se sešli s koordinátorkou našich projektů v hostitelské organizaci. Toto setkání trvalo zhruba 10 minut, protože došlo k nedorozumění, co se hodiny setkání týče. Domluvili jsme se, že se sejdeme opět další den ráno. Tak se stalo. Byly nám sděleny potřebné informace a poté jsem šla do jedné mateřské školky a sem si pro mne přišla má mentorka a dovezla mne do druhé mateřské školky, ve které jsem vykonávala svou dobrovolnou službu. Má pracovní doba začínala v 8:00hod. a končila v 15:30 hod. (tj. 7,5hod včetně třicetiminutové přestávky). Byla jsem zařazena do skupiny dětí ve věku od 3 do 4 let. V mateřské školce jsem pomáhala dětem s oblékáním, převlékáním, s čištěním zubů, se stlaním postelí, s uklízením hraček a pomůcek,hrála si s nimi. Pomáhala jsem s mytím stolků po obědě nebo po svačině jednou i s loupáním brambor, s vystřihováním různých šablon pro děti.….. První týden jsem s dětmi byla jen na pískovišti, což mi připadalo trochu stereotypní. Další dny se to ale trochu zlepšilo. Ale cítila jsem, že komunikace mezi mnou a vychovatelkami nějak vázne. Když jsem se na nic neptala, tak se mnou skoro vůbec nemluvily. Většinou mi sdělily jen to nejnutnější. Když jsem si to uvědomila, zkontaktovala jsem svou vysílající organizaci, abych zjistila, co bych s tím měla udělat. Ale poté jsem byla mile překvapena, protože následujícího dne se mnou začala vychovatelka ze skupiny, v níž jsem byla, více komunikovat. Ale poté se vše vrátilo do starých kolejí. Navíc mi připadalo, že mne s dětmi nechávají stále více o samotě. Co se týče mé hostitelské organizace, tak ta se mnou po většinou komunikovala přes italskou dobrovolnici, která vykonávala svou službu přímo v ní. Zatímco komunikace s mou vysílající organizací byla vždy bez problémů a probíhala „v pohodě“, zde jsem se informace týkající se mne a mé služby skoro jako poslední. Byla jsem překvapena hned po příjezdu, když hostitelská organizace ani nevěděla, z jaké země pocházím. Také nám byl zajištěn jazykový kurz. Ačkoli jsme měli každý jinou úroveň znalosti jazyka, byli jsme všichni zařazeni do stejného kurzu ( pro začátečníky ). Poslední pátek a celý víkend jsme se účastnili setkání německé a polské mládeže. Při tomto setkání jsme pro ně vařili, poté myli nádobí a uklízeli. Také jsme s nimi byli na prohlídce městem, na večeři ve městě a na diskotéce. Na závěr tohoto setkání se také vystupňovaly některé problémy, které jsme měli v bytě a ty se týkaly zejména rozdílných povah a názorů, zájmů a představ o trávení volného času. Po dlouhém přemýšlení jsem se rozhodla ukončit svou dobrovolnou službu. Především kvůli problémům se spolubydlícími, ale také proto, že během času tráveného v mateřské školce se mnou kromě těch malých dětí skoro nikdo moc nemluvil a občas jsem si tam připadala nepotřebná, jakoby navíc. Rozhodně ale nelituji toho času, který jsem tam strávila, i když byl krátký. A stále si myslím, že dobrovolná služba je vynikající záležitost. Člověka hodně naučí. V prvé řadě postarat se sám o sebe v cizím prostředí, v cizí zemi…. I mne toho tato zkušenost dala dost (naučila mne, jak se chovat k dětem, používat cizí jazyk, orientovat se v cizím prostředí…). Také bych chtěla poděkovat své vysílající organizaci za její podporu zájem a ochotu řešit jakýkoli problém, který během mé služby nastal. Ve Světlici, dne 6. října 2004 Soňa Šťastná