EVS/Jitky Ryšávková/Závěrečná zpráva

Z Sdružení na podporu mezinárodního přátelství „Slunce“, o. s.

Svoji dobrovolnou službu jsem vykonávala v oblasti školství a vzdělávání. Pracovala jsem pro soukromou školu Lucie Berger ve Štrasburku ve Francii během celého školního roku 2002/2003 jako pomocná pedagogická síla pro mimoškolní aktivity dětí druhého stupni základní školy(college) a studentu gymnázia. Pracovní doba představovala cca.35 hodin týdně v závislosti na momentální potřebě ústavu. Začínalo se ráno v 8 hodin otevřením dvou speciálních tříd určených pro žáky (permanence) a studenty (cafeteria), kteří nemají právě vyučování (obdoba českých respirií). Mým úkolem bylo dozírat na žáky a předcházet možným kázeňským přestupkům, pomáhat jim s domácími úkoly, půjčovat jim společenské hry a také formou těchto her začlenit „ samotáře“ do kolektivu. Po každé přestávce jsem s asistencí dětí a kolegyní uklidila třídu. V 9.30 jsem na vrátnici vyzvedávala noviny a sladké pečivo a připravovala pokladnu na jeho prodej o hlavní přestávce, tj. od 10.00 do 10.15. Od 11.30 do 12.30 (v závislosti na svém pracovním harmonogramu) jsem vypomáhala při přípravě a prodeji obědů stylu fast-food v kafetérii. Postupem času jsem po odchodu jednoho francouzského spolupracovníka převzala sportovní aktivity v polední pauze od 12.00 do 14.00. V odpoledních hodinách jsem pracovala v počítačové učebně na propagačních materiálech a školních evidencích. Třídy se uzavíraly v 18.00, po jejich hrubém úklidu a vynesení košů. Žáci měli možnost koupit si na místě chlazené nápoje, v určených přestávkách i cukrovinky nebo v létě i zmrzlinu. Obsluha tohoto „baru“ a doplňování jeho zásob bylo jednou z dalších mých povinností. Škola také pořádala různé večírky, pro které jsme s ostatními dobrovolníky připravovali dekorace a program. Dále jsme podle potřeby vyučujících doprovázeli exkurze, školy v přírodě, víkendové semináře, atd. Učitelé pro nás organizovali kurzy francouzštiny a Španělštiny a také jsem měla možnost absolvovat jazykové testy DELF a DALF. Byla jsem ubytována v pátém patře nové budovy školy( to,že nebyla možnost oddělit fakticky práci a soukromí a odpočinout si od pracovních starostí považuji za velké mínus) s ostatními „animatrices internationalles“. Pozvání od Lucie Berger nás přijalo šest a každá jsme měly svůj vlastní pokoj. Ve čtvrtém patře jsme měly k dispozici kuchyňku se salonem a prádelnu. Na stejném podlaží bydleli i interní studenti a pan ředitel s rodinou. Jídlo bylo po celý pracovní týden zajištěno ve školní jídelně, s výjimkou večeří, na které jsme chodily do nedaleké univerzitní menzy. Na víkend jsme dostávaly 15 Euro na jídlo, protože menza byla uzavřena. O školních prázdninách jsme mohly v ústavu zůstat s nárokem na výživné. Největší problém bylo navázat kontakt se studenty vyšších ročníku a unést skutečnost, že nejste respektováni. Tito mladí ze sociálně vyšších vrstev nemají potřebu se otevřít cizincům, jako by postrádali zvědavost. Nebyly jsme chápány jako nikdo, kdo přichází, aby představil svou zemi a poznal Francii, ale spíše lidé, kteří jsou méněcenní a nestojí za konverzaci( samozřejmě, že se našly i světlé výjimky). Syndrom neviditelnosti, který stejně jako nás postihoval i uklízečky a manuální personál, byl s postupem času pro mě stále více frustrující. Bohužel jsem nemohla realizovat svůj ateliér masáže a protože nemám nadání ani na ruční práce ani na tanec, veškerá má snaha najít si aspoň uzavřenou skupinku dětí, kterým bych ze sebe mohla dát víc než „policajta a prodavačku“ ztroskotala. Podařilo se mi představit Českou republiku formou výstavy a promítaní krátkých filmu, ale odezva i na toto mé úsilí byla ze strany dětí minimální. Jistěže nepovažuji rok strávený na Lucie Berger za ztracený, ale negativní pocity z práce jako takové převládají. Naopak mnohá navázaná přátelství jak z řad kolegu tak z ostatních dobrovolníku z organizace L´Année Diaconale mi pomáhají na to špatné zapomenout. Velmi oceňuji všechny akce pořádané AD, které umožňují se vypovídat z problému a sdílet radosti v kruhu přátel, které Vás zavedou do různých koutu Francie a dávají čas zastavit se a přemýšlet o tom, jak pokrčovat ve své službě dál a lépe. Závěrem bych tedy chtěla vřele doporučit další spolupráci s Année Diaconale, jejíž asistence během celé služby byla bezchybná, a nakonec i s Lucie Berger, i přesto, že tato práce na první pohled snadná má svá četná úskalí. Ale pokud bude dobrovolnice se situací předem seznámena, určiti se vyhne zklamání. A navíc Štrasburk je velmi krásné město i s malou československou komunitou, hlavně studentskou. Jitka Ryšávková