EVS/Jan Kapoun/Průběžná zpráva

Z Sdružení na podporu mezinárodního přátelství „Slunce“, o. s.

Moje EVS je naprosto „cool“. Jsem tady teď asi 6 měsíců a jsem opravdu spokojenej. Ale vždycky to tak nebylo. Začátek byl, tak jako vždycky, docela obtížnej. Když jsem odlétal z Prahy do Helsinek, tak jsem byl samozřejmě plnej očekáváni a představ o tom, jaký to vlastně bude, ale vlastně jsem nevěděl vůbec nic... Nevěděl jsem ani jestli to bylo správný rozhodnuti vydat se pracovat jako EVS dobrovolníkem právě do Finska. Nebyl jsem si moc jisty, jestli to není ztráta času, jestli bych nemel dodělat nejdřív školu, že z toho nejsou žádné peníze a podobně ("Do Finska? Proboha, co tam???" zeptala se mě jedna kamarádka). Moje přesvědčení je teď takové, že EVS je super věc a jsem opravdu rád, že tu jsem. Ale na druhou stranu kolem sebe vidím ostatní dobrovolníky, kteří tento názor bohužel nesdílejí. Myslím, že to hodně závisí na povaze člověka, na tom, co si kdo z EVS dokáže vybrat a na tom, jak si kdo dokáže uspořádat svůj život v cizí zemi. Začátek pro mě nebyl taky úplně jednoduchý. Byl jsem vytrženej z prostředí, na které jsem byl zvykly a vsazeny někam, kde jsem neměl přátele, kde jsem nikoho neznal, kde se mluvilo naprosto „crazy“ jazykem, tedy finštinou. Nebyl jsem si jisty ani svou angličtinou, jestli vůbec dokážu zvládat všední situace. K tomu, abych mohl komunikovat s dalšími dobrovolníky z Israele jsem dokonce potřeboval překladatele. Ne proto, že by nikdo z nás nemluvil anglicky, ale proto, že způsob, jakým jsme mluvili, se totálně lišil. Takže občas jsem poprosil někoho jiného:"Prosimtě, mohl bys tohle přeložit do izraelské angličtiny?" V práci to byl ze začátku fakt děs. Nevěděl jsem nic, nemel jsem nejmenší ponětí, co se děje, připadal jsem si často opravdu stupidně, neschopně a nepoužitelně. Obzvlášť, když mě Ritva (má šéfka) nechala cely den balit balíky nebo kopírovat všelijaké dokumenty nebo když jsem dělal práci, v níž jsem neviděl jakýkoliv smysl pro mě či pro někoho jiného. Myslím, že smysl byl v tom, abych se proste naučil, jak to v naši Ville Elbe chodí a funguje. Ale jak jsem potom zjistil, tak tohle prožívali všichni, kteří tu byli přede mnou. Po asi 2 měsících se to znatelně zlepšilo neboť Ritve došlo, že mi může svěřit i náročnější věci. Hledaní kamarádu bylo na začátku taky náročný. Pravda, byli tu 3 další dobrovolníci, jenomže.... dobrovolnice měli 19 let a bohužel jejich občas tak trochu infantilní řeči a chování mě za chvíli začly docela zmáhat. No, občas jsem si dokonce připadal jako jejich otec nebo přinejmenším starší bratr a cítil jsem se vinně, že je nejsem schopnej pro jejich roztomilost milovat tak jako každý kolem mě. Naše jediná česká voluntýrka je naneštěstí závislá na svém mobilním telefonu a SMSkováním se svým přítelem z Česka, takže s ni nic taky nebylo. Finska populace mi vyrazila dech. Dodnes opravdu nevím, jestli je jejich chovaní způsobeny tím, ze nemluvím zrovna perfektně finsky nebo moji povahou nebo tím, ze Fini jsou proste takoví. Jejich chovaní mi přišlo velmi povrchni. Nerad bych něco generalizoval, ale mockrát se mi stalo, ze se ke mě lidi chovají opravdu velmi mile, ale když pak člověk hledá další kontakt, tak se odtáhnou nebo mě totálně ignorujou. Myslím (doufám), že je to především kvůli jazyku. Možná taky proto, že jsem se tu stal trochu uzavřenějším. Na druhou stranu, Ritva je naprosto úžasnej člověk, kterýho zbožňuju a užívám si každý moment, kdy jsem s ni. Pak jsem tu naštěstí našel (nebo spis on si nasel mě) jednoho Slováka- člověka, u kterého bych nikdy nevěřil, že bychom mohli byt kamarádi, vzhledem k tomu, že je hodně, hodně jinej, ale nejspíš nás společná situace dovedla k sobě, jelikož on měl docela podobně zkušenosti.Teď je tu však další posila! Dorazila druhá vlna voluntýru! Máme tu jednu slečnu ze Španělska a jednu z Belgie a světe div se, je jim pres dvacet a velmi si s nimi rozumím! Neuvěřitelné... už jsem nedoufal, že se tu dá potkat někdo takový! Taky mají zájem o sport a cestování a podobné dobrodružné aktivity. A co víc, jen par kilometru odtud sídlí dobrovolnice z Maďarska, novinářka, se kterou si také velmi rozumím - a je ji 25 - zázraky se ději! V práci je to teď taky naprosto super. Hlavně proto, že mam práci.Jsem cely den zaměstnaný a častokrát zůstávám i přes čas, abych dodělal různé věci, takže to docela utíká. Navíc prostředí ve Ville Elbe je proste super! Už jen proto, že všude jsou dveře otevřeny dokořán. Ne jak v Česku, kde člověk musí všude trapně klepat a byt tak trochu poníženy před lidmi, kteří jsou za nimi. V Elbe vládne opravdu vřelá atmosféra - člověk může vejit kamkoliv a komunikovat s kýmkoliv. I s generální manažerkou to není žádný problém. Naprosto zbořila můj mýtus o nedostupnosti a namyšlenosti generálních manažerů. Ona se prostě pořád usmívá a klidně můžu třeba vejít do její kanceláře a používat její počítač, když tam zrovna nepracuje. Všude je výzdoba a je tam fakt útulně. Mám to prostředí prostě rád už jen třeba proto, že tam přichází opravdu hodně lidí z celého světa- jsme totiž Mezinárodní mládežnické centrum a mam tak nepřeberné možnosti, jak navazovat velmi zajímavé kontakty (naneštěstí hodněkrát také velmi povrchni, ale našel jsem i pár lidí, s kterými zůstanu v kontaktu i po skončení mé EVS). EVS je super věc i v tom, že člověk příjde na spoustu věcí o sobě a svém vlastním životě. Tady mi došlo, že škola není jediná možná alternativa a lidi, co něco umí, nepotřebují mít super vzdělání k tomu, aby v životě něco dokázali. Získal jsem tu dokonce dojem, že vysoká škola tak trochu zabijí kreativitu. Taky jsem zjistil, že lidi oceňujou mnohem víc práci než teoretický znalosti. Zvyknul jsem si i na to mít nějakou zodpovědnost a starat se o ostatní lidi. Objevil jsem i spoustu věcí o sobě, o tom, co chci, co mě baví, k čemu mam vlohy a k čemu ne, co mi jde a spoustu dalších věcí. Taky jsem zjistil, jaké věci opravdu umím a v čem můžu být ostatním užitečný. No a v neposlední řadě, EVS samozřejmě zlepšuje jazykové dovednosti. Ačkoliv Finsko není oficiálně anglicky mluvící zemi, tak neoficiálně je, neboť anglicky tu mluví skoro úplně každy (jdete si dat pivo do zapadle vesnické hospody a číšnice vás osloví anglicky... opět neuvěřitelné). Myslím, že má EVS mi bude hodně, hodně užitečná. Už jen třeba při přijímacím interview do práce hodně zapůsobí, když budu mít v životopisu 1 rok práce v zajímavé zahraniční organizaci a zkušenosti s přípravou projektů. Začal jsem si tady i víc věřit a spoléhat na sebe. Vím zase o něco víc, kdo jsem a co umím. Hm, taky jsem zažil pocit, jaký to je, byt finančně nezávislej a objevil, že barevné a bíle prádlo se musí prát zvlášť:) Zamiloval jsem si internacionalitu. Asi mi Česko po návratu bude trochu malý... chci dál potkávat lidi z celého světa a učit se novým zkušenostem, slyšet rozdílné názory a cítit, že mě má práce a prostředí, ve kterém žiju, rozvijí. Mé plány do budoucna budou pravděpodobně dokončení univerzity a pak chci vyrazit do nějaké francouzsky mluvící země. Doufám, že nám to EU v roce 2004 umožní, jinak budu hledat jiné cesty, jak své plány provést.